Zákaz SOUBĚHU funkcí potvrzen..

A je to tady zase – už opět české právní prostředí rozezněla otázka, zda může osoba, která je v postavení statutárního orgánu, vykonávat činnosti spojené s obchodním vedením obchodní korporace v pracovněprávním vztahu…

Nejvyšší soud už dlouhá léta prosazuje zákaz takového souběhu funkcí. Stojatou hladinu rozsudků Nejvyššího soudu v této otázce před několika měsíci rozčeřil Ústavní soud: ne že by snad Ústavní soud zákaz souběhu funkcí úplně prolomil, ale poměrně značně svými závěry dosavadní soudní praxí zacloumal.

Jak jsme čtenáře již informovali, Ústavní soud dospěl k závěru, že „závislá práce je sice vždy podřízena výlučně zákoníku práce, což ale neznamená, že by na základě vůle stran nemohly být režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde“. Ústavní soud nevidí důvod, proč by nemohl člen statutárního orgánu vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy, v níž bude ujednán režim zákoníku práce (se všemi s tím spojenými prvky ochrany). Ústavní soud uložil obecným soudům, že musí náležitě odůvodnit, proč si člen statutárního orgánu a korporace nemohou upravit vzájemná práva a povinnosti prostřednictvím smlouvy, pro kterou si zvolí režim zákoníku práce.

Nejvyšší soud se v případu 21 Cdo 3613/2015 popsaného úkolu zhostil opravdu zodpovědně. Podrobnou argumentací zůstal zatvrzele věrný zákazu souběhu funkcí, vzdor všem pochybám soudu ústavního.

Jakými argumenty Nejvyšší soud (NS) Ústavnímu soudu (ÚS) kontroval?

1. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je to právě statutární orgán, který stojí na vrcholu pyramidy právnické osoby a jejích orgánů. V poměrech právnické osoby tak není jiného orgánu, který by byl statutárnímu orgánu „nadřízen“ a byl tak oprávněn dávat statutárnímu orgánu pokyny týkající se jednání právnické osoby navenek i interně. Z postavení statutárního orgánu je zřejmé, že při výkonu své funkce nenaplňuje (nemůže naplňovat) znaky, jimiž zákoník práce charakterizuje vztahy pracovněprávní.
2. Nejvyšší soud odmítl rovněž názor ÚS, že by na základě vůle stran mohly být režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde (tedy i vztah statutárního orgánu při obchodním vedení společnosti):

Předně NS zpochybňuje, že při uzavření pracovní smlouvy na řídící činnosti mezi obchodní korporací a jejím statutárním orgánem jde o vůli dvou stran právního vztahu, když na jedné straně stojí jako zástupce zaměstnavatele člen statutárního orgánu a na straně druhé jako zaměstnanec rovněž člen statutárního orgánu. NS připomněl, že „rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy, která směřuje ke vzniku pracovněprávního vztahu, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem současně hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele.“

NS je přesvědčen, že „úpravu zákoníku práce nelze nabízet k volnému užití každému, komu se jeho režim líbí“. NS dovozuje, že zákoník práce svým vymezením vztahu k občanskému zákoníku zakazuje, aby jeho režim byl vztahován na jiné vztahy, než jaké vznikají při výkonu závislé práce, na základě pouhé vůle stran.

Zároveň NS hned uvádí na pravou míru, že posledně řečené rozhodně neznamená, že by strany smlouvy o výkonu funkce nemohly mezi sebou dohodnout taková ujednání, na základě kterých by se statutárnímu orgánu dostalo při výkonu jeho činnosti pro společnost podobných oprávnění a výhod, jaké čerpá zaměstnanec v pracovním poměru. Takovým ujednáním se ovšem nemůže založit pracovněprávní vztah, který by se řídil zákoníkem práce – sjednaných plnění se strany mohou domáhat jen na základě smlouvy.

V očích Nejvyššího soudu „nemůže obstát smlouva, v níž strany projevily vůli být si zaměstnavatelem a zaměstnancem, když tím jen zastíraly to, že si ve skutečnosti smluvně upravily podmínky, za nichž bude ve společnosti vykonávána funkce statutárního orgánu.“

Mezi řádky komentovaného rozhodnutí NS lze vystopovat nepřímou výtku pro Ústavní soud, který byl připraven postavit nade vše svobodný autonomní projev vůle smluvních stran: ochrana svobodného projevu vůle smluvních stran nemůže být podle závěrů NS „zástěrkou toho, aby činila legálním protiprávní konání subjektů soukromého práva“.

Co z rozhodnutí NS 21 Cdo 3613/2015 vyplývá pro praxi?

1) Osoba, která je v postavení statutárního orgánu (člena statutárního orgánu), nemůže vykonávat činnosti související s obchodním vedením obchodní korporace v pracovněprávním vztahu. Na pracovní smlouvy ošetřující jejich řídící činnost tedy mohou členové statutárních orgánů klidně zapomenout…

2) Je-li zájem na tom, aby osoba v postavení statutárního orgánu čerpala výhody a ochranu, které nabízí zákoník práce zaměstnancům v pracovněprávních vztazích, lze výslovně dohodnout taková konkrétní ujednání, která konkrétní výhody vyplývající ze zákoníku práce pro zaměstnance přiznají i statutárnímu orgánu. Ovšem nelze tak platně učinit ujednáním o podřízení vztahu mezi společností a statutárním orgánem zákoníku práce; jediné možné řešení je výslovné sjednání konkrétních výhod, jaké čerpají zaměstnanci v režimu zákoníku práce.

Zákaz souběhu funkcí tedy „přežil“. Je otázkou, zda ve světle popsané reality „přežijí“ i leckteré stávající smlouvy upravující výkon funkce konkrétních osob v postavení statutárních orgánů pro konkrétní obchodní korporace…

JUDr. Jana Kopáčková, advokát
advokat@janakopackova.cz